Každý člověk prochází svou cestu života jinak. Ale podíváme-li se na způsoby, jakými se snažíme jít kupředu, naleznete dozajista nejeden společný rys, který bude spojovat možná na první pohled nespojitelné.

Někdo hledá tu nejsnadnější a nejméně namáhavou cestičku za štěstím a nedokáže pochopit, proč je jeho cíl pořád stejně daleko. Jiný si zase sám hází klacky pod nohy a je unavený z toho, jak se mu cesta vleče a s jakou námahou musí procházet životem. Další ty dva pozoruje, radí jim, co dělají špatně a sám raději stojí na místě, aby se náhodou nevydal špatným směrem. Zní vám to povědomě?

Když jsme byli malí, zdály se nám naše cesty jasnější a na rozcestí jsme dokázali určit směr, který byl našemu srdci nejbližší. Je sice pravda, že se ne vždy shodoval s tím, kam by nás vyslali rodiče či učitelé, ale my jsme v daný moment cítili, že je to právě to, co chceme v danou chvíli udělat. Mnohokrát to byla hloupost, ale byla to naše hloupost a získali jsme díky ní další cennou zkušenost.

Jak šel čas, měnilo se každé rozcestí na nepřehlednou křižovatku zaplněnou stále přibývajícím množstvím značek a ukazatelů. Tudy jet nesmíš! Stůj, tady je uzavírka! No a sem vůbec nekoukej, tady jezdí jen ta lepší auta. A tak posloucháme a jezdíme jen směrem, který se ukazuje jako povolený. Ale zkusili jsme se někdy zeptat sami sebe, čí jsou ty značky? Kdo je vnesl do našeho života? Kdo nám nakázal jet vpravo, když jsme celý život toužili zahnout vlevo?

Položme si otázky, kolik příkazů a zákazů je v naší cestě bez našeho přičinění a kolik zákazů a příkazů jsme si vystavěli sami. Ano, v životě jsou pravidla, která je třeba respektovat, jelikož na světě nežijeme sami. Ale zkusme se skutečně zamyslet nad tím, zda bariéry, které jsme si vystavěli, nejsou spíše na škodu jak nám, tak našemu okolí. Na škodu v tom smyslu, že skrze ně nemohou ostatní vidět to, jací jsme a co všechno dokážeme světu dát. A možná jsme tu zeď vystavěli tak vysokou, že už to nevidíme ani my sami.

Začněme postupně přemýšlet o tom, co nás v životě těší a čím v životě těšíme druhé. Co na sobě máme rádi a za co si nás ostatní váží. Každý z nás v sobě něco takového má. A tím, že budeme hledat to dobré v nás, budeme postupně bourat naši zeď, kterou jsme kolem sebe vystavěli. A až přes ni konečně jednou uvidíme, ukáže se nám i naše cesta. Ta cesta, marga, která je každému z nás vlastní!

 

Picture: http://www.hdbackgroundimage.com/sunlight-backgrounds.html

 

Please reload

Publikované články
Please reload

Archiv
Please reload

© -mp- 2015 - 2020 | www.margachrudim.com | www.margapardubice.com

    YOGA MARGA 

  • Instagram Social Icon
  • Facebook Social Icon