Hrdina nebo zbabělec?

 

Kdo by nechtěl být hrdinou? Jako malý jsem znal plno hrdinů. Byli to hrdinové z knížek či televize. Byl jsem očarován jejich obratností, úžasnými schopnostmi a tím vším okolo. A často jsem se přistihl, jak jsem chtěl být jako oni. Chtěl jsem mít ty nadlidské dovednosti a úžasnou schopnost vždy jednat tak, aby to dobře dopadlo. Chtěl jsem vědět, co mám v danou chvíli udělat a nechtěl jsem být zbabělcem. A pak mi docházelo, že mi tak nešlo o ty vlastnosti, ale o to být „hrdina“. A jako malému klukovi mi šlo o trochu víc o tu nálepku, než o ty činy. Bral jsem to zkratkou a unikala mi jedna podstatná věc. Hrdina ani zbabělec nejsou počáteční pojmenování osob. Hrdinou nebo zbabělcem se stáváme pro to, co děláme či neděláme, nikoliv pro samotné označení - nálepku.

Nebude ale překvapivým zjištěním, když napíši, že děláme věci spíše proto, abychom byli onálepkováni. A povětšinou chceme, aby hodnocení naší osoby bylo kladné. Jenže disharmonie organismu nastává ve chvílích, když vystavené vysvědčení není dle našich představ. Je to vcelku přirozené, nejsme-li sebemrskači, nechceme být vystaveni posměchu či negativnímu pohledu druhých. Jeden z obraných procesů je, že se snažíme hodnocení přenést na kolektiv. Odpoutat od sebe pozornost a ustoupit ze světla reflektorů někam stranou. Do značné míry je to dáno kulturními návyky. Zásluhy si usurpujeme pro sebe a pokáráním krmíme raději ty druhé, to abychom se ho snad nepřejedli. A jak se naše zkušenost stává více rutinní, zvykáme si nepříjemné věci vykonávat přinejmenším v páru. A pak to děláme i u činností, kde by mohlo dojít k nedorozumění či snad ztrapnění. Ne nadarmo se říká, že ve dvou se to lépe táhne.

A jak to souvisí s jógou? Hodně! Říkáme, že se v józe nesoutěží, nepředvádí a nehodnotí. Ale pak si pustíme nějaké video nebo se podíváme na obálky časopisů o józe, a co vidíme? „Dokonale“ provedené ásany, fyzickou dokonalost a bezchybný vzhled cvičenců. Takže to co chceme, také dostáváme. Ale poněkud se nám to zajídá, když se odhodláme jít cvičit a vidíme „dokonalého“ lektora, jak si dává nohu za krk, cvičence, kteří jsou na tom stokrát lépe než my atd. Docela nás to odradí a rozhodí náš organismus. V takových chvílích je těžké v mysli nebreptat a být pozorností v sobě. A tak přichází naše obrana v podobě rozptýlení nepříjemného. V lepším případě si na další lekci bereme parťáka. Někoho, kdo náš ostych či strach s námi bude sdílet. Jenže pak se stává, že pokud náš parťák nejde cvičit, nejdeme ani my.

Ale proč? Kult těla v sobě sice nese snahu o dokonalost, ale cvičení jógy není soutěž mezi já a skupinou či učitelem, maximálně jen mezi já a já. A tak pro nás může být skupinová lekce cestou, kde se stáváme hrdinou v dobrém i ve zlém. Nemrskáme se, ale ani se nepřechvalujeme. Máme možnost přijímat prohru jako výhru. Jednoduše se snažit o umírněnost a nalezení středu. Vždyť každý můžeme být hrdina dělající to pro sebe, a ne pro nálepku!

 

Please reload

Publikované články
Please reload

Archiv
Please reload

© Marek Panuš 2015 - 2019 | www.margachrudim.com | www.margapardubice.com

    YOGA MARGA 

hot yoga_edited.png
  • Instagram Social Icon
  • Facebook Social Icon